Slušné počítače, které neuspěly…

U nás, v Československé socialistické, se majitelé počítačů v osmdesátých letech dělili na dva tábory: Spectristi a Ataristi. Oba tábory svorně pohrdaly hardwarem těch druhých, přesto několik osvícených jedinců dokázalo nakouknout za bariéru řevnivosti a tam nalézt inspiraci. Jiří Richter (JRC), autor Turba 2000 pro Atari, by mohl vyprávět, kde že přesně našel inspiraci pro nahrávací rutiny… 😉

(V jednom rozhovoru jsem, s odkazem na ducha oné řevnivosti 80. let, řekl, že „Atari měli jen zbabělci“, což je přesně v intencích tehdejšího pošťuchování a la „Nesmějte se Spectristům, politujte je!“ Jenže jsem zapomněl, že rozhovor bude číst nemalé množství inžinýrů (v rozporu s označením se tento druh lidí nijak nekryje s nositeli titulu Ing.) což jsou lidé, kteří skvěle zvládají logicky bezrozporné situace, v nich se cítí v bezpečí, a logické paradoxy jim sice nerozbijou řídicí jednotku, ale vyvolají v nich pocit diskomfortu. Takoví lidé, jinak velmi šikovní a vysoce kvalifikovaní, čtou všechno jako datasheet, takže nadsázku, vtip, ironii nevnímají jako odlehčení, ale tak, že autor udělal nesrozumitelnou věcnou chybu. Takže jsem samozřejmě dostal mail, kde se jeden takový seriózní pětačtyřicetiletý pán cítil velmi dotčen tím, že „jsem ho označil za zbabělce“, sepsal, co všechno dokázal a udělal, zatímco já jsem nedokázal nic, a vysvětlil mi, jak se to má s mou morálkou, když dokážu někoho nazvat zbabělcem jen kvůli tomu, jaký měl počítač. Celý mail podepsal „Ing. Novák“. Ne Václav Novák, ani ne Novák, ani V. Novák, ani Novák Václav, ale Ing. Novák. V první chvíli jsem si říkal, že si do takových rozhovorů podobné vtípky napříště odpustím, protože jim čtenáři nerozumí… ale pak jsem si to rozmyslel: ať si zvykají! Jo a taky prý nemají rádi, když se téma článku najednou od věci odebere někam mimo téma, takříkajíc offtopic, jako jsem to předvedl právě v tomto odstavci. Ať si zvykají!)

Ale zpět k věci: Kromě Specter a Atárek byli v ČR i majitelé dalších strojů. Sharpisti, Amstradisti CPC a Sordisti, kteří měli blíž ke Spectru (kvůli procesoru Z80), bylo tu i pár commodoristů (ti měli blízko sami k sobě), no a pak tu byli i majitelé obskurních značek, kterých bylo třeba deset v celé republice, takže pokud nebyli vysloveně fanoušci nebo neměli přístup ke zdroji programů, tak svůj počítač uložili brzy do skříně a tam na něj padal prach.

Ovšem naprostý božan, páka a chuan (což jsou dobová označení králů scény, před pár lety by se řeklo „nejhustší týpek“) byl ten, kdo měl počítač standardu MSX. Vzpomínám, jestli jsem někoho takového znal… ne, neznal! Dokonce i když teď přemýšlím, jestli znám někoho, kdo MSX má, tak mě nikdo nenapadá. Takový unikát to byl!

Standard MSX byl logickou reakcí na spoustu platforem, co v té době existovala. Dneska máme dvě platformy a tři systémy, přičemž ty platformy můžou poměrně bez problémů sdílet navzájem periferie, dokonce i některé komponenty, takže piánko. Ale představte si začátek 80. let, co výrobce, to vlastní nová geniální platforma, často nekompatibilní ani s předchozím modelem… Ti velcí, co se chytli, měli štěstí: Atari, Commodore, Sinclair. Ale co ti ostatní, kterým trh domácích počítačů ujížděl?

Na trhu profesionálních sestav bylo relativně dobře, tam se vždycky našel nějaký společný jmenovatel, třeba CP/M. Výrobci stačilo udělat stroj s disketovou mechanikou a BIOSem a systém se už nějak podařilo naportovat. Ale pro domácí počítače byly diskety v tu dobu zatím pořád drahé.

S řešením přišel Microsoft, firma, která v té době ještě nebyla nenáviděný symbol korporátní arogance a terč pro každého juniorního admina, ale především vývojář velmi kvalitních interpreterů BASICu pro všemožné platformy. (Ostatně právě tohle nakonec donutilo Gatese kývnout na poptávku IBM – kdyby PC nemělo systém, Gates by nemohl prodávat své programovací jazyky pro PC, tam viděl hlavní těžiště obchodního modelu MS+PC) No a právě Microsoft se tehdy spojil s několika (převážně japonskými) výrobci elektroniky a dohromady navrhli „standard MSX“.

Vize byla jednoduchá: Každý počítač, který bude mít logo MSX, bude splňovat určitou minimální sadu požadavků, což zajistí, alespoň teoretickou, kompatibilitu software a části hardware. Počítače budou mít stejný procesor (Z80A) na stejné frekvenci (3,58 MHz), budou mít stejný grafický řadič (TMS9918, popř. ekvivalent pro PAL systém TMS9929), zvukový čip AY-3-8910, PIO 8255, na něm budou připojené standardizovaným způsobem některé interní periferie (např. přepínání paměti), a tak dál. Tedy v podstatě něco jako PC, kdyby PC bylo od začátku výsledkem dohody několika firem. A bylo na výrobcích, kolik použijí paměti (předepsáno bylo minimálně 16 kB RAM), jakou použijí klávesnici, jaké pouzdro zvolí, jaké příslušenství dodají… O základní programové vybavení se nemuseli starat: měli od Microsoftu MSX BASIC.

Výhody tohoto přístupu jsou jasné a  pro nás dnes už samozřejmé: výrobce mohl vyrábět třeba jen cartridge nebo software a měl jistotu, že budou fungovat na nejrůznějších modelech od nejrůznějších výrobců (ve skutečnosti měl spíš „naději“ než „jistotu“, ale dejme tomu). Zákazník si mohl koupit počítač MSX od libovolného výrobce podle svých osobních preferencí a věděl, že mu budou fungovat moduly a programy od jiných výrobců. Mohl upgradovat bez obav z toho, že na novém systému nebudou staré programy fungovat. A tak dál.

Jenže: přídavné moduly měly občas problémy při fungování s jinými. Nebyly mechanicky dobře vyřešené, takže těžké moduly občas vypadly z konektoru. Výrobci poměrně rychle začali nabízet modely s velkou pamětí, čemuž se přizpůsobili tvůrci software, a tak jste si některé hry na slabším modelu nespustili.

Ale to všechno byly jen prkotiny proti tomu největšímu problému: Počítače MSX vyráběla spousta výrobců, převážně japonských. Prodávaly se v Japonsku velmi dobře. Ale ve světě už moc ne. Ve Spojených státech a v Evropě, kde se rozhodovala bitva o domácí počítače, vládla trojice Commodore, Atari, Sinclair a MSX se tu nikdy významně nerozšířil (i když jedním z výrobců byl Philips) – snad jen s výjimkou Španělska a Nizozemí. Standard MSX se kupodivu ujal v arabských zemích a zemích Latinské Ameriky. No a nemalá část těchto počítačů, okolo milionu kusů, se prodala v – Sovětském Svazu! Tam je nakoupili do škol (embargo COCOM se na tuto kategorii strojů, na rozdíl třeba od strojů s procesorem MC68000, nevztahovalo).

Takže co tu máme? Kvalitně navržený osmibit, s velmi dobrým (na tu dobu) grafickým čipem, s procesorem, co „všichni známe“, se spoustou paměti, standardizovaný, s velmi slušným zadrátovaným BASICem, spousta modelů, hmmm… jak by to mohlo neuspět?

A vidíte – mohlo! Postupně vznikly standardy MSX2, MSX2+ a MSX TurboR, které přidávaly práci s disketami, lepší grafické a zvukové možnosti, TurboR dokonce mnohonásobně rychlejší procesor R800, ale to už byla labutí píseň – Commodore navrhl Amigu, v Atari vzniklo ST a zbytek světa pomalu šel cestou „PC a kompatibilní“. První stroje MSX vyráběly desítky výrobců, namátkou Canon, Daewoo, Fujitsu, Goldstar, Hitachi, JVC, Kawai, Panasonic, Philips, Samsung, Sanyo, Sharp, Sony, Toshiba nebo Yamaha. Všechno známé značky. Postupem času většina odpadla a u posledního standardu zůstala jen trojice Panasonic, Sanyo a Sony.

V roce 1986 vyšel v Amatérském Radiu (AR A, čísla 3 a 4) dvoudílný popis standardu MSX. Dneska už působí trošku archaicky, hlavně některé výrazy a formulace (vzpomeňte si: bylo tažení proti cizím slovům v elektronice, a tak se vymýšlely magnetoskopy, styky, styková rozhraní a podobné krkolomnosti). Z popisu funkce „STRING$ vydá řetězec na základě čísla“ dneska už fakt nejsem moudrý, ale upřímně: Zaplať pámbu za ty články! Například mě popisované možnosti uchvátily natolik, že jsem si moc přál takový počítač někdy mít.

A přeju si to pořád.

(Jestli chcete staré MSX s novými technologiemi, mrkněte na GR8BIT, což je stavebnice MSX komaptibilního počítače. Ano, je z Ruska. A obligátní emulátor zde.)