klidně mi lajte do nostalgických bab, ale já to musím říct!

Včera jsem při oprašování sbírky položil vedle sebe dva nové kusy, totiž Archimeda A3010 a Commodore 128, a jak jsem tak na ně koukal, tak jsem si uvědomil, jak to jsou vlastně hezké stroje.

Teď nemyslím hezké v nějakém přeneseném smyslu, jako třeba „dobře hardwarově navržené“, ale hezké čistě jako objekt, jako předmět, jako věc.

V těhle starých počítačích, v osmibitech a prvních šestnáctibitech, se odráží atmosféra té doby, tehdejší estetické normy a zvyklosti, designové trendy 80. a začátku 90. let… V PC se neodráží nic, to jsou od 80. let „by fabric“ stále stejné škatule, jen upravované různými tunery, tuzery a modery, ale když si koupíte nové PC, dostanete standardní škatuli. U Applu je to trošku jiné, ti na design dbali a dbají dodneška, ale to je docela výjimka.

Já vím, ta škatule je o světelné roky před těmi dědečky, rychlostí, výkonem, schopnostmi, lecčíms – jen na ni není hezký pohled a do ruky ji moc s chutí nevezmeš. Notebooky na tom jsou o něco líp, ale taky žádná sláva.

Když to vezmu čistě subjektivně: ZX81 je takové malé plastové elegantní, hranaté a s jednoduchými tvary.

<figcaption id="figcaption\_attachment\_367" class="wp-caption-text">ZX81 (Autor: Dan Barber, CC-BY-SA)</figcaption>

Místo tlačítek vlastně jen „dotykové plochy“, na každou se toho muselo vejít spousta, ale přesto to působilo krásně elegantně. Totéž i gumák (ZX Spectrum 48k). Já sice nemám moc rád oblé tvary, a tak se mi třeba nelíbí první C64 nebo starší VIC, ale ZX Spectrum 48 je i přes to zakulacení pěkné.

Mně osobně konvenují rovné čáry a dobře navržená geometrie (ne zrovna symetrie, ale rytmus). Takže se mi líbí třeba Sord m5:

<figcaption id="figcaption\_attachment\_208" class="wp-caption-text">SORD m5</figcaption>

U Sordu mě vždycky fascinovaly jeho „seříznutá“ tlačítka, se kterými ve větším koresponduje i ten rámeček okolo klávesnice…

Vyšší Spectra už mi tak elegantní nepřipadají, a ty od Amstradu (+2, +3) ještě míň. Jejich hranatost je trošku přehnaná a připadají mi fádní. Totéž platí i pro CPC nebo Atari 800 XL.

Od Atari se mi naopak velmi líbí design XE a vyšších strojů (ST…) Šikmé žebrování a šikmá tlačítka skvěle rozbíjejí hranatost, ale neruší. Navíc i zboku mají elegantní profil.

Acorn Archimedes a Commodore Amiga jsou už počítače „velké“, ale stále hezké. I když se v té době dělalo vlastně „všechno na jedno brdo“, tedy velká klávesnice, lehce zdvižená, vzadu tělo protažené, tak se návrháři těhle strojů dokázali se vzhledem pomazlit.

Ale můj zvrhlý estetický cit nejvíc uspokojuje vzhled „faceliftované“ verze C64c a C128 od Commodoru. Když se na ně díváte zboku, tak na vrchu těla vidíte takovou pěknou vlnku, která trošku připomíná křídlo.

<figcaption id="figcaption\_attachment\_368" class="wp-caption-text">C64c (Wikimedia Commons, CC-BY-SA)</figcaption>

U C64c celkový dojem trochu kazí funkční klávesy, vyšší verze C128 je naprosto čistá:

<figcaption id="figcaption\_attachment\_369" class="wp-caption-text">Commodore C128 (Wikimedia, CC-BY-SA)</figcaption>

Kdybych chtěl být patetický, tak napíšu, že kromě duše měly i tělo. A je pravda, že ty fotky milosrdně skrývají houštinu kabelů. A taky je pravda, že to vlastně všechno byly jen přerostlý klávesnice a tenhle koncept byl nepraktický a… a… a kdesi cosi. Možná jo. Ale když leží vedle sebe C128 a PC (nebo klidně i Mac, notebook, iPad, …), tak ten starý Commodore je, nezlobte se na mne, prostě hezčí. A není to tím, že je člověk nostalgický – i lidi, kteří jsou mladí a netuší, oč jde, na něj koukali s nadšením: „To je nějaký nový počítač? Skvělý design!“

Jojo. Skvělý.